Začínáme cvičit( nejen ) IPO – 2. díl
| Datum: 15.6.2010 18:22 | Autor: Ladislav Mach |
| Počet shlédnutí: 8223x | Počet komentářů: 0 |
umět ji aplikovat v praxi je nezbytným předpokladem správného a úspěšného výcviku. Tady nám nepomůže žádné našprtání pouček. Každý pes je individualitou, a proto je zapotřebí k výcviku každého psa přistupovat individuelně. Toto je také velmi důležité konstatování. Nelze všechny psy cvičit naprosto stejným způsobem. Možná se vám to bude jevit jako jasná a samozřejmá věc, ale ono tomu tak bohužel většinou není. Psovod by měl jednoznačně přizpůsobit způsob výcviku individualitě svého psa. Místo toho někteří psovodi cvičí pořád stejným stylem všechny své psy; stylem, který se kdysi naučili. A ještě ke všemu se většinou jedná o psovody, kteří cvičí psy dost hrubým způsobem. Nový pes je schopen takový způsob výcviku buď snášet a nebo, a to se stává nezřídka, schopen toho není. Pokud následně nový pes uvedený způsob výcviku nevydrží nebo nepodává požadované výkony, psovod obvykle prohlásí, že dotyčný pes není dostatečně odolný a že se k výcviku nehodí. Takového psa pak prodají a pořídí si psa nového. Takto se to opakuje do doby než budou mít štěstí na psa, který je schopen uvedený způsob výcviku snášet. Mnohdy však štěstí nemají a na tak odolného psa však již nenarazí. Proto by se každý psovod měl naučit a dobře chápat proces učení a jeho podstatu.
již více než 100let. Představitelem této teorie je ruský vědec akademik I.P.Pavlov. V posledních letech se objevují i další teorie výcviku. Největší publicitu na „Západě“ zatím má německý aktivní výcvikář Dr. Helmut Raiser. Dr. Raiser používá ve své teorii termíny „funkční oblast, aktivační nátlak, technický pasivní nátlak, nátlakový pressing, konflikt“ a další. Protože u nás nebyla dosud vydána žádná jeho kniha, seznámil jsem se s jeho teorii jen částečně. Nemohu tedy srovnávat jeho teorii s teorií klasickou, nicméně ta klasická teorie I.P.Pavlova se mi jeví stále jednodušší a logičtější. Samozřejmě, že je potřeba na tuto základní teorii nahlížet v trochu modernějším pojetí.
např. přeplněný močový měchyř, bolesti v žaludku, bolesti zubů, hlad, žízeň apod. Vnějšími podněty je např.: trhnutí vodítkem, pach stopy, zvukový povel, pohyb prchající zvěře, el. impuls nebo chuť pamlsku apod. V dalším textu se soustředíme dále jen na podněty vnější, protože ty jsou pro nás při výcviku nejdůležitější. Vnější podněty pes vnímá pomocí svých smyslů. Věřím, že dokážete všechny smysly rychle vyjmenovat, ale pro osvěžení uvedu, že pes má tyto smysly: zrak, čich, sluch, hmat a chuť. Jak vidíte, pes má úplně stejné smysly jako člověk. Čili smysly psa registrují podněty z vnějšku, které předávají pomocí periferní (obvodové) nervové soustavy do centrální nervové soustavy ( mozek a mícha) a odtud po jejich vyhodnocení do výkonných orgánů (žlázy, svaly). Uveďme si příklady. Zavoláme na vycvičeného psa. Pes registruje naše zavolání sluchem; centrální nervová soustava vyhodnotí toto zavolání a dá impuls určeným svalům k tomu, aby k nám pes rychle přiběhl. Jiným příkladem může být podání kosti. Pes registruje podanou kost jak čichem tak i chuťovými receptory (čidly - buňkami) a centrální nervová soustava dá impuls žvýkacím svalům a zároveň slinným žlázám k produkci dostatečného množství slin. Z toho vidíme, že nervová soustava je hlavním činitelem, který umožňuje, aby nám pes na daný povel mohl vykonat požadovaný úkon nebo cvik. Takže pokusme se uvedené shrnout.
organizmu na podráždění nazýváme reflexem. Uvedl jsem „podnět odpovídající síly“. Je logické, že pokud na organizmus psa bude působit podnět malé či nepatrné síly, odpověď organizmu nemusí být žádná. Vezmeme si např. začátek nácviku „sedni“. Psovi dáme povel sedni, ale protože jsme psovi dosud nikdy nezatlačili na záď, tak samotný slovní povel nevyvolá žádné podráždění organizmu a tedy nemůžeme očekávat požadovanou odpověď organizmu. Pes si v tomto případě prostě nesedne. Jiná situace je u již vycvičeného psa. Ten samý povel sedni vyvolá potřebné podráždění organizmu s následnou požadovanou reakcí, tedy pes si sedne. Podobně lze takto postupovat a vysvětlit důvody, proč se např. u mladých psů na stopě používají pamlsky. Pamlsky pokládané na stopě zajistí, aby byly „podnětem dostatečné síly“, na které organizmus psa pak může správně reagovat – pes začne se zájmem hledat pamlsky. A to je vlastně začátek stopování.
jako instinkty a nebo také pudy. Některé nepodmíněnými reflexy se projevují hned po narození (kálení, močení, sání a další), zatímco jiné se objevují u psa postupně s přibývajícím věkem psa (orientační reflex, rozmnožovací pud, obranný pud, kořistnický pud a další). Těmito nepodmíněnými reflexy je zajištěn vývin narozeného jedince. Nepodmíněné reflexy provázejí psa po celou dobu jeho života a zajišťují jeho existenci. Nepodmíněné reflexy mají pro výcvik nesmírný význam. Jejich význam spočívá zejména v tom, že na základě těchto nepodmíněných reflexů se budují reflexy podmíněné. Reflexy podmíněné tvoří základ výcviku psa. Příkladem jednoduchého nepodmíněného reflexu je trhnutí nohou, mrknutí víčka, dýchání, tlukot srdce a další. Příkladem složitého nepodmíněného reflexu je např. činnost feny při porodu, zahrabávání potravy. Dělení nepodmíněných reflexů na jednoduché a složité nemá pro výcvik podstatný význam a dále se tomuto členění nebudeme věnovat
jsou-li silně vnímány, tvoří základ pro vytváření podmíněných reflexů. Pod pojmem podmíněný reflex rozumíme dočasné nervové spojení, které vzniká v mozkové kůře psa na základě nepodmíněných reflexů. Jde o nové nervové spojení (není vrozené), které je dočasné. Pokusím se vysvětlit to, co jsme si dosud řekli. Učíme-li psa cviku sedni, vydáme zvukový povel a trhnutím vodítkem vzhůru a současným tlakem na záď přinutíme psa k zaujetí požadované polohy. Po zaujetí správné polohy psa odměníme např. pamlskem. Pokud se bude tento postup několikrát opakovat, pak se vytvoří podmíněný reflex, kdy pes po našem vydání zvukového povelu „sedni“, zaujme polohu vsedě. Jak vidíme, tak aby nám pes cvičil, musíme budovat podmíněné reflexy. Protože však podmíněné reflexy nejsou trvalé, bez průběžného opakování – tréninku podmíněné reflexy časem tzv. vyhasnou a pes přestává adekvátně reagovat na naše povely. Proto je tak důležitý pravidelný trénink – to je proto, aby ona potřebná nervová spojení, která jsou dočasná, se neustále obnovovala a posilovala.
rukou, el. impuls, působení obojku apod.). Mezi nepodmíněné podněty však také patří chuťové působení (pamlsky). Pokusme se vysvětlit nějakým jednoduchým způsobem tyto dva pojmy, protože tyto pojmy jsou pro nás jako psovody životně důležité. Na nepodmíněný podnět, pokud je dostatečné síly, musí pes vždy reagovat. Např. při nácviku polohy „sedni“ pes na tlak ruky na záď se současným trhnutí vodítkem vždy reaguje. Pokud postupujeme metodicky dobře, pes zaujme na náš povel ( podmíněný podnět ) polohu vsedě. Pokud nepostupujeme metodicky správně, pes se tlaku ruky brání a do polohy vsedě ho buď neupravíme nebo s určitými obtížemi. Takže jednoduchá pomůcka na rozlišení podnětů. Představte si např., že nepodmíněný podnět je trhnutí vodítkem (na trhnutí vodítkem pes vždy reaguje) a podmíněný podnět je zvukový nebo posunkový povel (na tento povel může a nemusí reagovat – reaguje podmínečně). Aby došlo ke vzniku podmíněného reflexu, musí být splněno pět základních podmínek:
',0,'Ladislav Mach','1',1,1,1,1,304,NULL),(9,'2010-06-15 18:24:00','Začínáme cvičit ( nejen ) IPO – 1. díl ','
filozofii provádění a hodnocení některých cviků dle řádu IPO. Byl to však jen jakýsi náznak míry odlišností od provádění výcviku dle jiných řádů. Zkušenější psovodi v nich mohli nalézt také odpověď na některé problémy související s vrcholovým výcvikem psů, a to především dle řádu IPO či dle řádu SchH/VPG (oba řády jsou v dnešní době téměř totožné). Články neměly vzájemnou návaznost a tudíž neřešily to nejdůležitější – jak začít a následně jak postupovat k onomu vysněnému cíli, tedy perfektně vycvičenému psu, schopnému obstát i v konkurenci těch nejlepších. Abychom cvičení dle řádu IPO přiblížili širší kynologické veřejnosti, pokusím se vám v několika článcích sdělit svůj názor na výcvik psa dle zkušebního řádu IPO. Tady bych chtěl vysloveně zdůraznit ona dvě slůvka „svůj názor“. Je možné, že někteří výcvikáři mohou mít na věc odlišný názor a myslím si, že by dokonce bylo i prospěšné, kdyby nás s tím odlišným názorem seznámili.
z vás jestli sami pocítíte nutkání se o dané problematice dovědět víc a jestli sáhnete po odborné literatuře.
vycvičeným se pes nestane při občasné sobotní návštěvě cvičáku. Tady je zapotřebí si uvědomit, že návštěva organizovaného cvičení na cvičáku slouží pouze ke kontrole našeho snažení psa vycvičit, případně načerpat nové poznatky o metodice a další směry a posloupnosti výcviku. Neznám nikoho, komu by se povedlo vycvičit psa pouze v organizované době na cvičišti. Z toho vyplývá, že kromě vhodného psa potřebujeme mít také dostatek času na výcvik. Zkoušky IPO 1 až 3 jsou zkoušky všestranné, kde máme kromě poslušnosti, také stopu a obranu. Z toho logicky vyplývá, že budeme potřebovat také schopné, odborně zdatné pomocníky – šlapače a figuranta či figuranty. Nejlepší je samozřejmě stav, kdy se s vámi dá dohromady malá skupinka lidí, ve které je kromě vhodného figuranta také několik dalších kamarádů, které spojuje společný zájem, a to cvičení psů. Nemusí nutně všichni cvičit IPO, ale vhodné je, když na tento druh výcviku nejsme úplně sami. Logicky by v této skupince měl být aspoň jeden zkušený výcvikář, který by měl mít tak trochu i pedagogické schopnosti. Otráveni mnohdy budeme jen z toho, že se nám nemusí ve výcviku vždy všechno podařit hned na první pokus, natož když s námi někdo jedná necitlivě a vytýká nám chyby při výcviku nevhodným způsobem. A to nejdůležitější jsem si nechal na konec. A cože to je? Nejdůležitější jsme samozřejmě my, naše vlastnosti a náš přístup k výcviku. Možná se to někomu bude zdát jako fráze, ale fráze to v žádném případě není. Stačí jen poslouchat ostatní psovody při výcviku nebo soutěžích. Stačí vyslechnout 
důvody, proč pes neprovedl určitý cvik nebo ho neprovedl tak, jak si psovod představoval. Jestli mě paměť neselhává, tak jsem ještě nezažil, aby psovod sebekriticky řekl, že psa špatně připravil, že to je jeho chyba. Každý psovod hledá důvody, proč jeho pes nepředvedl výkon takový, jaký si představoval. Hledá důvody, ale všude jinde, než kde by měl, tedy u sebe. Jednou za to může špatný rozhodčí, pak zase neschopný figurant a neposlední řadě je to vlastní pes, který nechce pracovat a který se pro výcvik nehodí atd. Nechci tvrdit, že takové situace nemohou někdy nastat, ale tvrdím, že z 99,5 % si za špatný výkon psa můžeme sami. Prostě jsme psa špatně připravili. Mnozí jste se určitě setkali s tvrzením kolegy: „Při tréninku mi to dělal perfektně a jak je na závodech, tak to pozná a dělá si co chce“. Ano, tomu lze určitě stoprocentně věřit. Jenomže co to značí?? Opět to, o čem jsem před chvílí psal, tedy že náš výcvik neprobíhal dobře. Dám příklad. Podívejte se jak trénují vaši kolegové na cvičáku. Tedy dopředu upozorňuji, že to neříkám proto, abyste se někomu posmívali. To v žádném případě. Sledujte pozorně především práci psovoda při tréninku. Podívejte se, jak si u každého cviku psovod pomáhá různými pohyby rukou, úkroky, jinými pohyby těla, hlavou a navíc jak se ledabyle plouží po cvičáku, jak se u „odkládaček“ za pohybu připozastavuje atd. atd. Pak dotyčný psovod přijde na zkoušku nebo soutěž, kde si na poslední chvíli uvědomí, že se vyžaduje pouze zvukový povel a také, že se požaduje pořadové vystupování. V ten moment se začne chovat úplně jinak než při tréninku a najednou je po perfektním výkonu. Pes tuto změnu v chování psovodova logicky není schopen správně pochopit a proto cvičí úplně jinak než v tréninku. Někdy dokonce cvik neprovede vůbec. Míra „necvičení“ nebo špatného cvičení je také závislá podle metody, jakou jsme psa připravovali. Čím jsme více používali nepříjemné podněty ve výcviku, tím dříve pes pochopí ten rozdíl, kdy psovod na psa tzv. může – tj. při tréninku a kdy na psa nemůže – tj. na zkouškách či soutěžích. Pokud pes rozeznává tyto situace a negativně na ně reaguje, pak se těžko takový stav napravuje. S podobnými situacemi se lze setkat i na mistrovských závodech, i když samozřejmě v daleko menším měřítku než na nižších výkonnostních stupních. Takže jací bychom tedy měli být? K tomu se postupně dostaneme.
systematickou a pravidelnou výcvikovou činnost psovoda, jejímž cílem je naučit psa jednoduchým i složitým cvikům, prováděných za normálních i za ztížených podmínek. Pokud nebudeme splňovat byť jen jednu z uvedených podmínek, nemůžeme očekávat požadovaný výsledek – dobře vycvičeného psa. Metodicky správnou činností rozumíme správné používání metodiky i techniky nácviku. Jak již bylo uvedeno výše, nás v současnosti zajímá především jen ta vlastní technická část výcviku, bohužel. Znalosti teoretické části výcviku by měla logicky předcházet volbě technické části výcviku, tedy vlastnímu působení na psa. Bohužel tomu tak ve většině případů není. Učení a pochopení metodiky výcviku se v podstatě vyhýbáme, protože to klade větší nároky na nás a na naše intelektuální schopnosti. Řekněme si to otevřeně, učit se, to se nám moc nechce. Mezery v teorii výcviku mnohdy nahrazujeme větším tlakem na psa, a to ať už psychickým, tak především fyzickým. Pokud neporozumíme metodice výcviku a nácviku jednotlivých cviků, můžeme sice psa nějak vycvičit, ale nikdy nemůže dosáhnout na vyšší mety. Pojem metodika výcviku v sobě skrývá mnoho učení a logického přemýšlení o způsobu výcviku, a to se nám už z principu příčí. Pokud jste četli mé předchozí články, tak jste tam několikrát narazili na termín „teorie vyšší nervové činnosti“. Bojím se odhadnout, kolik čtenářů to vzalo u srdce a vrhli se na samostudium a doplnili si případné mezery ve svém kynologickém vzdělání. Nechci být skeptik, ale moc vás nebude. Je to ale škoda. Určitě vás hned napadne, zda ten „chytrák, co to tady píše“ si také na začátku výcviku nastudoval teorii výcviku. Musím přiznat, že také ne. Nikdo mě bohužel nevedl, takže jsem se učil sám, a to systémem pokus – omyl. Mezníkem pro mě byl nácvik aportu u prvního psa. Aport mě pes nosil a rád. Byla to paráda (aspoň jsem to tak v té době vnímal). A protože jsem od samého začátku hodně používal pamlsky, začal jsem psovi po přinesení aportu
dávat pamlsek jako odměnu. A velmi brzy mi pes po předsednutí začal samostatně, bez povelu pouštět aport a až nakonec mi ho doslova vyplivoval už 2 metry přede mnou. Pořád jsem nemohl pochopit, proč to dělá, když ho odměňuji za to, že mi to přinesl a on zatím….. Nemohl jsem na ten můj problém najít žádnou racionální odpověď. Když mi neporadili ani na cvičáku, tak jsem skoupil všechny knížky, které se v té době daly sehnat, prolistoval jsem časopisy a začal číst a číst. Říkal jsem si, že na to musím přijít. Přiznám se, bylo to pro mě zpočátku dost nezáživné až protivné. Očekával jsem jednoduchou odpověď na můj problém a spíše v oblasti techniky cvičení. Očekával jsem, že se dočtu co mám se psem udělat, aby… a nikoli nějakou nezáživnou teorii, kterou jsem zpočátku ani dost dobře nechápal. V brzku jsem ale pochopil, že jedinou cestou je zapřít se a studovat a studovat. Až když jsem začal chápat a od sebe rozlišovat pojmy jako podmíněný a nepodmíněný reflex, podmíněný a nepodmíněný podnět, co je to dynamický stereotyp, útlum a další, našel v té teorii dokonce jisté zalíbení. Najednou jsem začínal nacházet důvody, proč pes reaguje tak jak reaguje. Najednou jsem také začal nacházet i úspěšná řešení vzniklých situací a vypracoval si řadu nových postupů při výcviku. Bez poznání, proč 
je to tak, proč se dělá zrovna tohle a ne něco jiného a u každého psa ještě k tomu jinak, tak na skutečně dobře vycvičeného psa zapomeňte. Tady bych ještě připomněl jednu zajímavou věc. Když chceme řídit auto, musíme se naučit spoustu teorie a nakonec udělat zkoušku, jejímž cílem je získání řidičského průkazu. Když však chceme cvičit psa, tak si ho jednoduše pořídíme a začínáme cvičit podle ostatních, a to bez jakékoli předchozí teoretické přípravy. Vesměs jen okukujeme jak to dělají ostatní a napodobujeme je. Naneštěstí si téměř vždy vezmeme za vzor psovoda, který na cvičení psa „jde silou“, protože si logicky myslíme, že to je ten správný výcvik psa. Pokud máme to štěstí, že máme možnost pozorovat špičkového výcvikáře, který cvičit skutečně umí a je ochoten nám poradit, pak je to samozřejmě velká výhoda, ale …. Většinou se to ale odvíjí jinak. Buď nemáme štěstí na špičkového výcvikáře nebo s námi nechce ztrácet čas, případně se s námi nechce podělit o své těžce nabyté zkušenosti. Ať je to tak či onak, stejně je zapotřebí trocha té teorie znát, protože jen tak se můžeme vyvarovat takových chyb ve výcviku, které budeme jen těžko napravovat.Dokonce se může stát, že se dostaneme do situace, že budeme muset zapomenout na naše vysněné výcvikářské cíle. A protože to nechceme a nechceme se neustále spoléhat na jiné, pojďme se opět vrátit zpět k tématu – k teorii.
chceme nacvičit cvik aport skokem, logicky musíme nejprve psa naučit cvik aport volný a také skákat psa přes překážku. Teprve po zvládnutí obojího můžeme postoupit ve výcviku dál a začít cvičit aport přes překážku. Podobné je to u jednoho ze základních cviků IPO, kterým je odložení vsedě za pochodu. Pokud si pes neumí sednout na povel, když se psovod nepohybuje a je v základním postoji, těžko můžeme očekávat, že se nám podaří cvik odložení vsedě za pochodu úspěšně nacvičit. Jen tak mimochodem, cvik odložení vsedě za pochodu, řadím mezi velmi obtížné cviky.
především k sobě. Ta potřeba důslednosti se nám objevuje ve výcviku v různých formách. Např. před začátkem výcviku bychom si měli promyslet a stanovit metodiku nácviku jednotlivých cviků a tuto metodiku důsledně dodržovat. To znamená, že nebudeme přeskakovat jednotlivé fáze, pokud pes jednotlivé posloupné fáze dostatečně nezvládá. Dále je zapotřebí trvat na bezpodmínečném splnění našeho povelu psem. Pokud jsme povel již vydali, pes musí na tento povel správně zareagovat. A pokud okamžitě a správně nezareaguje, musíme si splnění našeho povelu „vynutit“. Ale pozor, píši „vynutit“, ale v žádném případě nemám na mysli tvrdé násilí !! To v žádném případě. Jako klasický a jednoduchý příklad uveďme situaci, kdy psovi, který stojí u naší nohy zavelíme „sedni“ a pes si nesedne. Správné je, když se okamžitě sehneme a psa do požadované polohy upravíme, a to bez jakýchkoli dalších povelů. Pochvalou a dalšími důležitými situacemi se v této části nebudeme zabývat – přijdeme k tomuto tématu později. Taktéž 
pokud si pes nepředsedl rovně, psa upravíme do požadované polohy. Důležité je také si uvědomit zásadu jednoho povelu, tzn. že na jeden povel musí být proveden jeden cvik. Často se lze setkat s psovody, kteří vydají několik povelů než pes cvik splní nebo než ho např. do požadované polohy upraví. To je samozřejmě špatně. Psi jsou na podobné situace velmi vnímaví a brzo pochopí, že není nutné hned na první povel splnit úkol. Na zkoušce nebo soutěží pak očekáváme, že pes zacvičí na jeden jediný povel a ono nic. Teprve na opakovaný povel pes zareaguje, pokud vůbec zareaguje. Zbytečně se potom rozčilujeme. Tady je na vině jednoznačně zase psovod. V nácviku také nesmíme přehlížet nepřesnosti psa. Často se stává, že psovi při nesplnění cviku dáváme další povely, a to i různé či s ním popocházíme apod. Uveďme si to na příkladu nácviku odložení vleže za pochodu. Pes zaujme místo polohy vleže polohu vsedě. Psovod obvykle přijde k psovi, dá mu povel k noze a opakuje chůzi s následným odkládáním. To není správný postup. Psovod by se měl rychle vrátit ke psovi a s povelem „lehni“ psa odložit, a to i případně za použití vodítka. Ačkoli jsem řekl, že pochvalou se budeme zabývat později, tak
tady musím zdůraznit, že psa musíme pochválit, a to i v případě, že jsme psovi pomohli zaujmout požadovanou polohu. Ještě je důležité připomenout si další zásadní věc, kterou si ne všichni uvědomují. Na psa působíme i v době, kdy nejsme na cvičáku. Pes nerozlišuje, teď nejsem na cvičáku, tak nemusím poslouchat a teď jsem na cvičáku, tak zase musím poslouchat. I na procházce musíme být stejně důslední. Psa si hodně kazíme právě v době mimo cvičák. Jdeme např. se psem do města. Pes si chce počuchat, my se koukáme do výloh nebo se bavíme s kamarádem a psovi neustále říkáme k noze. Důvodem může být i to, že chceme okolí ukázat, že máme psa cvičného. Logicky v takových situacích netrváme na přesné chůzi u nohy a také ani nejsme schopni psa neustále kontrolovat a opravovat. Pes si zvykne neplnit naše povely přesně a bezpodmínečně. A i kdybychom za podobné situace si dokázali „vynutit“ přesnou chůzi u nohy, pak určitě ztratíme u psa radost a ochotu. A tu potom těžko budeme opět získávat. Jaké je tedy řešení? V podobných situacích bych klidně doporučil nechat se vláčet na napnutém vodítku. Ať si pes počuchá a ať vás klidně tahá. Ale když se zavelí k noze, pak vás musí pes přesně, radostně a ochotně následovat. To je mimo jiné ta důslednost.
rozdělit do několika podskupin. Nároční musíme být ale zase především k sobě, pak ke psovi a následně můžeme být trošku nároční k pomocníkovi – figurantovi, šlapači a dalším, kteří nám pomáhají ve výcviku. U prosazování naší náročnosti k lidem, kteří nám pomáhají ve výcviku, bych však nabádal k velké opatrnosti. Pokud začnete být nároční k pomocníkům a k dalším osobám, kteří vám pomáhají s výcvikem, tak se snadno může stát, že nakonec zůstanete na výcvik úplně sami. Ne všichni jsou schopni „zkousnout“ kritiku své práce a je nevýznamné zda oprávněnou či neoprávněnou. Proto se v těchto případech musí jednat velmi opatrně, obezřetně a s velkou dávkou diplomacie. Myslím si, že je mimo jiné nejprve zapotřebí své okolí přesvědčit svým zodpovědným přístupem k tréninku, náročností k sobě a v neposlední řadě i vaší upřímnou snahou pomoci ostatním. Teprve pak můžete doufat, že si ostatní uvědomí a pochopí, že si takový mimořádný přístup k provádění výcviku zasloužíte a můžete si to dovolit. V první řadě musíme být přísní na sebe. Když chceme psa pořádně vycvičit či dokonce vyhrávat na soutěžích, tak musíme na sobě velmi intenzivně a dlouhodobě pracovat. Chtěl bych znovu zdůraznit, že nejdřív na sobě!
říci, že jen málokdo si přizná, že neví jak takový cvik má vypadat. A to se týká např. i toho
| Komentáře | Přidat komentář |
|---|---|
| Žádné komentáře |
| Přidat komentář | |
|---|---|
